Nejsem sic rytíř nového Graalu,
ani krev modrá žilami nebouří,
však přece výš jsem špinavého kalu,
(hm! světe, uši otevři
a nestop se jen nad tím slovem v žalu!)
Jsem rozmar Čehos, co mě slepě vede,
a neznám to, je tajemný to hlas,
jenž šepce růžově mi v noční čas
a ve dne barvy je bledé.
Jsem strojem jen, jímž ruka cizí točí,
však sotvaže počne hrát,
já rostu, nadšením planou mi oči.
Ten cizák je velký (nač jinou dělat líc
anebo prostě lhát?)
Jsem přece něco, však sám – nic!