Zlou cestou, divokými skalami, kde touha usýchala zmámená a vzdechy rostly z temných propastí, přes lesů vrcholy, kde život zdřím’
a ticho válo pouze hrozivé, přes oblaka, jež zakrývala kal, měst lidských bídu, přes svůj úsměšek jsem letěl hledat konce bolesti.
Vše, vše jsem opouštěl a chtivě se v před vrhal v kraje dálek neznámých, až unaven jsem letem zapadl kams do pouště a dlouho, dlouho snil.
Zář náhle oči otevřela mi, já prohlédal. Kol poušt jen nesmírná a prostřed oceánu z písku se vstříc směje jasná zeleň oasy.
Sem není cesty k ní, jsou ztraceny, a anděl u ní s mečem ohnivým, jenž září daleko jak slunce v zem’. Je nebetyčná jeho postava.
Já v horký písek jsem se zabořil a zvědav zíral k němu v oasu. Cit podivný mou duši kolébal; jak dítě hravé byl jsem, nevinné,
když patří jasně matce do tváří, a vše, co žil jsem, vše mi zaniklo, jak sen, jenž mine, minul život můj. Tak tichá radost chvěla srdcem mým,
smět zírat věčně v zeleň oasy, to jediné mi plálo na duši. – Teď maně v poušt jsem zraky obrátil, zář matná pokud v dálku sahala.
Dvě postavy šly pouští k oase, za ruce vedly se jak děcka dvě, a nešly pískem, cesta před nimi, jak po ní snivě letmo braly se,
se květy pokrývala, rostla v dél, až před andělem náhle stanuly. Ten meč svůj sklonil, vešly v oasu a zanikly.
Tam s oné strany zas dvě podobné se nesly postavy, za ruce vedly se jak děcka dvě, šly cestou květnou – opět jiné dvě –
šly, mizely a zanikly – – Vstal náhle jsem a v poušt jsem zavolal ‘kés jmeno sladké; upomínku jen z dob dávných, mrtvé jmeno, ohlas dob –
a z pouště přišla bílá postava, my za ruce se brali dětinně, šli cestou květnou snivě k andělu, jenž meč svůj sklonil, šli jsme v oasu
a zanikli. – To není oasa, to nesmírná je čárná zahrada, a nelze o ní zpívat člověku,
jen žít ji, žíti věčně, na věky. Kdos duši drahou našel, vstup a žij!
Cookies on Poetry Cove