Země vonná v oddaném rozchvění ženy
v krvavá ústa ho líbá,
v rány svěží,
lístek utržený
na zemi se hýbá
stěží, stěží.
Poslední rozkoše pousmání:
bělavá věžka, půllán, obrysy strání,
čimčary vrabčí ho chytly –
a krev kane,
životem světlým, teplým
něčí se oči kmitly
uplakané.
Světelná zář chýlí se k němu.
Ve věštebném vidu
mroucího žití
také jeho ubohému
bědnému lidu
slunce svítí.