Příteli dávný, Viktore Dyku!
V zástupu žebráčků, příživníků
zchátralý, skrčený, docela vzadu
taky já hřivnu svou k nohám ti kladu.
Z dalekých zájezdů malátný, snící
nesu ti zářivou létavici,
zbloudilá z hvězd je do bahen dneška,
sbalená v cáry, tvrdá a těžká.
Až nám dá osud u mety stát,
až budou vítězné hranice plát,
až tě pak v slíbené zemi samé
kruté to lidské zvíře snad zklame,
smrt že bys volil raději,
rozbal ji skvoucí, dá ti naději.