Na ňadrech matky Spokojenosti
spočíval jsem, kochal se
v zraku jejím klidném, zářícím,
pásl se na lučinách úsměvu jejího,
co na rtech se jí šťastných třás’.
Hněvivě odmítala jiných zástupy,
malých a nízkých,
duší suchých, jež chvěly se,
když života Bič švihal je ostrý.
Odmítala i druhé,
kteří nudou ospalí
královské jí dary přinášeli.
Máš-li duši vřelou, rodící,
pupenec jara nevinný,
jdi k ní, k matce, a uvítá tě.