Musy do vrzavých břinkly strun,
srdce poskočilo v lůně skal,
změk jsem, ztišil se já, divý Hun.
Těmi tóny tichý oheň plál,
nes mě v světa honbu, děsnou seč,
uspala mě zas ta sladká řeč,
jíž se sklání k tvoru tvor co brat,
jíž vše rozumí. A já jsem přeletem
v jiný svět plul, lkát jsem musil, smát –
Já se zbudil dítětem.