Modravá nebesa, slunce, rozpuklé pupeny, štěpy,
poupata růží, v dáli hlavy hor,
tam v koutě zahrady, kde mech dřímá lepý
a sladké písně pěvců pěje sbor,
o kráse světa sní hoch slepý.
Jak krásný asi je a velkolepý!
On z písně to cítí, co píská drozd,
a z hlasů šumných, co povídá hvozd,
hoch slepý.
Na místě poháru bůh mu dal střepy,
on idolů nepoznal všech,
však přece je v srdci má hoch slepý.
Tam v koutě zahrady, na kraji lesa,
jimi ve smělých záletech
struna jeho plesá.