Mnoho ledu v žití širé řece
bude protlouci mi holou pěstí,
než jak pták drát zlomě dusné klece
v olších na břehu tam novou zplesám zvěstí,
ačli v ledu neuvíznu přece.
Hrůzou trnu, kde naberu síly
léta píti nápoj Hladu kalný,
tvář mít veselou, ne úsměv k světu žalný –
ah, tak mnozí se už utopili!
„Ne samým chlebem –“ láskou taky,
však, co platno, tělo volá dál.
Prosa letí za mnou nad oblaky.
Vypůjčím si heslo sťatých vrb,
heslo, slabosti jež skvrní kal:
Mlč a trp!