Mládí bouří, žilami se vzteká,
trhá okovy a plaší těžké dumy,
boha nezná, jenom v smrti se ho leká
a věří všemu, porozumí
chodu duší s boha na člověka.
Ohněm plápolá a pěnou naděje kypí,
violkou voní,
cinkotem radostí zvoní,
zapomíná zimy stínem vděčné lípy.
Mořem burácí, o bázni neví,
miluje teplé měsíční noci
a v nich smavé děvy.
Však tikot času také ho zbodá
a elixír žití mu nejde ku pomoci.
Škoda ho, věčná škoda!