Mám tě, mám, nepustím víc!
V okovech, sluji
skrývali dlouho tvou růžovou líc,
tma kde jen bují,
kde roste šílenost a velké Nic.
V drsné tě halili cáry,
na hrana zvony ti lili,
do rakve hřeby ti bili,
nové ti chystali máry.
Otvorem měsíc tě hledal,
paprsky v tváře ti klad,
zahynout nedal.
Až jednou zář slunce zlatá
strhla sluj, strážců roj pad.
Volnosti myšlení svatá!