Nad vlastním smíchem dozněl smích.
Teď vzhůru, nad propasti,
nad sídlo zlých!
Za sedmi světy v končinách strasti
stavěl jsem tvrz ze zločinů svých.
Pamět má horečná, neuvadlá,
všechny je, přes vůli čilá,
z propastí vyvážila,
k zločinu zločin balvanem kladla.
Kolik tu zápasů, ospravedlnění,
kolik tu výčitek, výkřiků ruší,
kolik tu zborcených illusí, snění.
Hotova tvrz. Nad baštami vysokými
klna si rozžal jsem duši.
Hořím tu majákem zločiny svými.