Ty víš, dívko rozmilá,
proč má duše nahořklými
písněmi se opila.
Ty víš, že tvůj hoch
směšný neznaboh,
že má vtažitelné drápy,
přes parůžky mnišskou kápi,
aby bíti moh‘.
Ty víš, proč tu píseň zpívám,
jaká muka pod ní skrývám,
bolest, boha jediného
vzývám, vzývám.
Ah ty dívko, dobře víš,
jaká bolest, jaká tíž,
že jsem hroznou boží knutou
šílel již, šílel již.
Vábíš, že se vrátit mohu
v radost lidských pánů bohů,
dobře žít, chlebařit,
na tvých ňadrech zapomnění
píseň snít.
Až ta píseň dokvílí,
zhroucený a bez síly
rab se k boží knutě vrátí,
sešílí, sešílí.