Zatočilo si světlo v kole,
rozhořelo se květy pole,
štěbetal potok v zelenou luž.
Oblačné vlasy vlní mu bora,
ohromný sune se, lesná hora,
vyšel si do dne prvý muž.
V baňaté ruce jedlí si hraje,
buvola zuby drtí a ssaje,
z obočí prší dav orlí, z řas kavčí,
v nozdrách a uších má brlohy dravčí,
stane a vodstvo rozedme se,
kráčí a země se v úděsu třese,
dupne a plameny hněvu zem šlehá,
dech jeho bouří, zrak jeho nítí,
hlas jeho nebeské hvězdy řítí.
Uprostřed srdce dříme něha.
Nad zemí vysoko nebe strmí,
hlídá tam kokot boží krmi,
nad zemí vysoko nebe ční,
zlatistý kohout v něm sluneční.
Uhled‘ ho Lud plout nade mžemi,
sestřelil božího kohouta k zemi,
pojedl zorného světla pruh,
pocítil sílu jako Bůh.
Běsný byl zápol mezi nimi,
bili se světy nebeskými,
roztříštěn vesmír daleký,
rozryta země na věky.
Zvítězil Bůh a zkrušil Luda,
zůstala zemi zkrnělá hruda,
třeslavou bázní duch se chvěl,
slabý a mřivý se potácel.
Hlavu měl chabou a srdce měl kamenné,
zbyla mu jiskra jen božího plamene,
Bohu se rovná a spílá mu chámů,
bezmocný babsky se posmívá mu,
touží být bohem, márný je tělem,
chtěl by být tvorstva spasitelem,
mrtvého života věčný rob,
nadme se, splaskne a klesne v hrob.