KRISTUS.

Tržiště města kadidlem syté davem se vlní nadšeným, chorál teď zazněl, ticho okamžité, začíná vzývat Krista Řím.

Nejzáze u loubí sta bledých tváří, uvadlé ženy, děti zakrnělé, mužové sehnutí, starci listí rozechvělé, vrásky a bída, předčasné stáří,

čely o dlažbu bijí, modlitbu starostí šlou s povzdechem němým, okem skloněným, jež marně přes hustý kadidla dým Krista v dáli hledá: Pane, slyš modlitbu mou!

Tam vychrtlý stařec matně hles’: Chléb náš vezdejší dejž nám dnes! Za nimi u zdi sedm se postav krčí v žíněném rouše, s provazy u beder,

na knihách v rukou hlavou pod umrlčí sedřený nápis „Lucifer“, úsměšek na rtu, pochybu v očích černých a odříkání v rysech nesouměrných:

„Je Bůh!“ – „Prostor je!“ – „Prázdno!“ – „Nic!“ – „Kříž? hanba!“ – „Zlo!“ – „Krev! práce plic!“ A z dálky sem hudbou pohřební do zdí kamenných chorál zní.

Něco dál krámků je dlouhá řada, kde s kupcem prodavač o chléb se hádá bez myšlénky, ať chorál v dálce zní, peníze! vydělat! bouda! k ní, k ní!

K soše blíž zástup otazníků stojí s dvojakou tváří, jež zbožně teď upjata, paruka třese se vzadu copatá, zlato a řády a kordy se rojí.

Matrony vážné, dívek naivní zrak, jinochů lhostejné řady, na křeslech vycpaných zástupci vlády – šosy se klátí tak a tak.

Kol sochy taláry, kutny a mitra, kulaté duše, slunko z jitra, bubnů a kotlů, plechů sbor, vážně a velebně zaznívá chor.

Před sochou hlouček mladých klečí, na sochu snivý hledí zor, ódy píší plamennými meči, jež srší jiskrami, hvězdný meteor.

A truchlivě hudbou pohřební v modravé nebe chorál zní. Socha má ze zlata hlavu, jež jakoby s úsměvem žehnala davu

glorioly kruhem oblitá – běda! já viděl v davu bohy, a když vánek zahrál, trčící rohy a na nohou sochy kopyta –

Pod pahorkem krajiny Galiley, kde jezero Tiberiad slzy chudých pije, v zástupu rybákú a pastýřů sedí syn člověka a učí je,

muž bolestí jejich a štěstí. Pahorky dřímají, údolím stromoví kvete, chocholouš na stezku sedá,

čáp dumá u potoka. Blíží se království boží.