Krásný den a krásné bylo žití
na Tvých holubinkách v stínu lip,
kdy mi rty Tvé přáno políbiti,
kdy jsem žertem v tvářinku Tě štíp,
její trhal kvítí.
Doba lásky – pudu prý a hříchu –
byla tu. My topili se v ní,
v té slze boha poslední,
a svět zářil kolem v sladkém tichu.
Bože, my jsme mdleli v roztoužení,
hymny zpíval jsem a líbal něm
horké čílko Tvé, pil těla chvění.
Zhynul máj, my v podjesení.
Pojď, dej ruku v hlavu bílou, sem!
Ach, není tu, není – – –