Kde olše halí zelení jarou vnady své lepé,
k potoku hledí do smavého údolíčka,
tam ruka má nožíkem tepe
do srdíčka
H. J. a B. P.
Minula léta, olše opět mládne dnes,
však stárnou ta písmena:
Jiří a Božena,
a přec láskou dýchá celý les.
Opět se první květen šňoří
tam u nás daleko v lese za horama,
a zde v bahno převratů noha se boří.
Přišel si pro mne květen jinačejší,
hlava volá sirá: sama!
Adieu, má znejmilejší!