Bylo království a bylo město krásné, v něm byl zámek bílý, praporce vlály, rohy zněly hlásné, zvony hlaholily,
kvasy a hostiny, klání a vály, láska a milost se zpívaly, hrály, dzinkaly cimbály, dudy kvílely, v rozkoši den i noc míjely,
kruhové věže zářily zlatem, vyklouzlo sluníčko nad horou, mizelo rusou hlavou svou na zámku bílém, kulovatém.
Tam Děďa král šedivý, stařičký vlád’, jako to slunce jen dobrotou svítí; za letem léto se v hlubinu řítí, král vnoučata býval by choval už rád,
a měl jedinou spanilou dcerušku, z růže květ vykvetlý, sirotu Vělušku. Jí kouzelník zlý učaroval, že nehybná byla, smutná a zmámená,
studená, krásná a kamenná; jak loutku ji vodili a marně, ouvé! hadači, babky i mudrcové líky jí dávali, žehnali, kleli.
Rytíři, knížata, princové sem dojížděli, než se zklamanou lící domů se vraceli všici smutní zimou Věluščinou –
a časy plynou, minou, hynou. Na radu šaškovu vypravil král starý poselstvo četné se skvoucími dary do černého lesa, do jeskyně hrůzy,
v obydlí čarodějky Zůzy. S baziliščím okem, z úst zmije hleděla, žlutavý ještěr dřímal jí v lůně, z lebek na strašlivém trůně
plameny lykajíc seděla. Přijala dary a tu radu dala: Na konci města skála, chodba v ní úzká, malá,
vedoucí v zahradu podzemní, nejdražší poklady rostou v ní; kdo odtud s perlou nejcennější k princezně se dostaví,
ji v hruď perlu dá, ten ji uzdraví! Sjíždí se komstvo ze země celé, do skály vcházejí osamělé, král Děďa novou naději chová,
že oživí Věluška mramorová, a radost povždy smutek budí: Věluška měla v kamenné hrudi namísto srdce skořápku dutou,
bílou a oblou, rozpuknutou, tam vkládali junáci poklady, perly, jež na stromech v podzemí natrhali, s tužbou novou a novou;
čekali darmo, marně nyli, lkali: princezna zůstala mramorovou. Za městem nahrblá chýška se bála, chudý v ní zahradník, syn jeho Lála;
mládenec nachových tváří, v oku mu pomněnky září, veselé písně, bujný smích, s košíkem květin na hlavě
nabízel hlasně a lákavě radostné kytičky po trzích, až jednou na hradě v královské zahradě
Vělušku uviděl Lála, jak nehybná, kamenná, krásná stála, do dálky upiatý hled ztrnulý. Nevšímal si, jak za květy jeho
zlatníky v košík se hrnuly, jen krásu viděl zjevu nebeského. Už nezpíval, nechodil po trzích, umřela píseň, umřel smích,
od slunka do měsíce v sadu sníval, na pannu kamennou zanícen se díval a starý otec doma hlavou kýval. Věluška kamenná, nehybná stála,
nehledla naň, ni se neusmála, vzdychal a toužil, rád ji měl Lála. Kdysi šašek dvorský k němu zamíří: „Vysvoboď ji, náš chudý rytíři!“
A jakoby na rozkaz s hlavou skloněnou, s řasou slzami omženou ke skále za městem Lála šel, kapek déšť hlavu mu omáčel
a chladil čelo siné, sklopené. Neviděl draky, netvory zježené, neslyšel skuhravý ještěří smích, za světlem bludným v zahradu tíh’.
V rajské té zahradě se stromů se smála blankytná pokladů klenba a lesk, zadumán pod nimi prošel Lála, na očích slzy, na rtech stesk.
Maně stanul, maně vzhled’: v koutku tu bělostný šípek kvet’, v sněhové koruny jeho středu hořel plod divukrásného vzhledu
plamenem růže krvavé. Zajásal, poznal srdce své. „Věluško!“ a bez rozmyšlení srdce své utrhl v okamžení,
bodlo ho v prsou, zvrávoral, zapadlo oko, pobledal. Srdce v ruce zpátky se plížil znaveně, zvolna, jak balvan by ho tížil,
se srdce teplá krev kapala, jak matka by pro dítě plakala, a kam kapka spadla jediná, rudavá vskočila květina.
Podzimní mlhy rvaly již sad, Lála se dovlekl v královský hrad, kde na lávce tkvěla kamenná Věluška, krále Dědi zlatá dceruška.
Srdce své v skořápku bílou jí vložil, Věluška rozkvetla, úsměv v ní ožil, oko jí modré ohněm hrálo, zašeptla sladce: Můj Lálo! Můj Lálo!
Lála ji bledý rukama ovinul, v polibku mlhou se rozplynul, obláček polibkem slunce tak mizí. Jeseň, zimu a jaro po něm kvílela
Věluška uzdravená, a když jara píseň míjela, chlapečka kolébala žena. Zjásalo království, město krásné,
zavířil plesem zámek bílý, praporce vlály, rohy zněly hlásné, zvony hlaholily, kvasy a hostiny, klání a vály,
láska a milost se zpívaly, hrály, dzinkaly cimbály, dudy kvílely, den i noc rozkoší šílely, sluníčko lítalo, měsíček ploval.
Děďa král mladého krále choval: „Lálo můj miloučký, přesladký!“ Na zámku když se večer smrákal, zahradník starý pro syna plakal.
A to je konec pohádky.
Cookies on Poetry Cove