Odcházela do daleka,
říkala mi slova měkká:
„Věčně svítí slunce jasné,
láska naše nepohasne.
V bílém slunci, v černém hrobě,
živá, mrtvá patřím tobě.
Peklem bídy, nebem krásy
na svém srdci nos mé vlasy,
aťsi, pokud bije, tvoří,
pro mě žije, pro mě hoří!
Padnu-li kde boží ranou,
do skonání nos mou kadeř
rudou stuhou zavázanou!“
Večer na hádecké stráni
k nebi hledím, myslím na ni.
Bludná hvězda nocí šlehla,
v světy tříštila se sžehlá.
Přišla náhle drsná, smělá,
svoje vlasy zpátky chtěla.
Vzala mi mou stuhu rudou,
nechala mi duši chudou,
odcházela plna jedu
beze slova, bez pohledu.
Neumřela. Zvony její
jiným světům vyzvánějí,
jiná bouře srdcem duje,
jiné blesky zapaluje.
Bludnou drahou hvězda mizí,
ale moje srdce ryzí
stále bije stejně za ní
rudou krví do skonání.