Jsou trubci na světě odjakživa,
bzučí moudrostí jich hlava nebohá,
se zobcem ssavým ústa jejich křivá
odváží se třebas na Boha,
nalaď jim strunu, a žabím skřekem zpívá.
Jsou otroci to hroudy bez povahy,
koupíš je za čočovici na talíř,
za halíř,
a nelísáš-li ruku jich, ti život drahý.
Nehleď na ně, synu, „otcovskou“ slyš radu,
směle zcuchej jim
paruku starou, ježatou bradu!
Šlápni jen na ně, zabí kde kterou,
lítost mít? Ne! zfoukni ten moderní dým!
Ještěrky to, jež své děti žerou.