Jen stébla žlutá spadla mi do cesty,
jež vítr hravý náhodou sem snes
přes mez života sladkými šelesty,
a sen můj úchvatný v temnoty věčné kles,
klopýt jsem zmatený očima vábivé nevěsty.
Jsou pravdou přece ta slova zastaralá,
že život náš, štěstí, třtinou jest větrem se klátící,
než žijeme dál s přetvářkou veselé na líci,
a ústa, jež promluví – lhala! řeknou, lhala!
Žijeme břichu, nuž je dobře tak,
nejlíp je věru s dneška na zítřek,
kolejí ujetou dál, a starý signál dává vlak.
Potopa nepřijde už – eh! žijem, a žádné: co pak?
Pořád stejnou hraje kolovrátek:
Duch náš mezi shnilý brak.