Jediný výkřik svatební zazněl nocí,
jím anděl padlý se zasažen
božím okem svíjí, zaúpí
posledním k nebesům čistoty hlasem,
jediný, pak ston a pak ticho.
Lehce a svižně se do brány Rozkoše
na perutích pudu, na křídlech rozchvěných
do říše mžikavé letí a letí,
v zápětí branou protivnou ven,
s níž za párem vybledlých, zdrcených tváří
starci se chechtaví dívají
a trety „lásky“ házejí za ním.
A cesta ta další? Skála a močál a skála!
Hle! proč se k prvé zas vracejí k bráně!?
Jinudy? Ne, jsou lidé! Nemohou!