Jak pět jiných bol a cit.
jak v lživé vžít se figuriny,
jež Epika zná povědít –
já písně pěju maminčiny
a v jejím klíně jen chci snít.
Jak světu dala mě, tak zpívám,
jak mi šeptá její dech,
ať na mraze, ať v poupatech,
já píšu, v oko se jí dívám.
Co jiným v ústa klásti mám,
to cítím
sám.
Nuž, mraky ven a hrozte bleskem,
hromným vytím.
Šťasten matčiných jsem očí leskem.