Jak často životem nám bouře zaburácí
a v hlavu deří zloby náhlý hrom!
Hlava hoří, srdce klid svůj ztrácí,
a v jeku tom
i kout naš snivý zhnusí se nám v tiché práci.
Steré otázky tu myslí planou,
muka odhodlání rvát se světem
o Pravdu, jež v Lež se zvrací přeletem –
péro pod stůl! zlomené pomluvou a hanou!
Něco v nás hrdého: pravdu mám! křičí,
a vzlyk citu poslední
marného vzdoru hradby týčí.
Útěchu? Kde? Na čelo vložíme ruce obě,
a dechem jara péra hlas z kouta zní:
Sami v sobě!