Já něžně začal lkát jak slavílek,
já loudil uměle jsem luzné zvuky,
a náhle struna praskla – drsný skřek.
Brk tupý jsem do mozolné vzal ruky
a namáčel ho tam, kde skápla krev,
v mé mnohá padla oko smeť a plev,
ký div, že často klopýt jsem a pad – –
Já nesměl ladit lyru podle mody,
sic v srdci prázdno bylo, mráz a chlad,
já do nebe jsem nové hledal schody.