Je tak tiše. Nebem mraky plují, lesem mlhy zvolna protahují, je tak tiše, jak by lesní duše úzká, utlučená, trpná, malá
v koutě lesa hnila, umírala bez illusí, tupě, klidně, suše. Lesem Vašíček se líně vleče, pahýl v ruce, v zadu tlumok šedý,
bos a prostovlasý, zhublý, bledý, hlavy květů cestou maně seče, oči mhouří, semtam hlavou kývá chvilkou povídá si, chvilkou zpívá,
shýbá se a divným leskem v oku peří ptačí sbírá do tlumoku. Prostřed starých dubů propadlina, pařez starý v ní, naň sedá hbitě,
vyndá péra, jehlu, nůž a nitě, péro k peru chvatně nití spíná. Perutě dvě ušil, slepil zemí, smál se, chvíli hrál si s perutěmi,
mrtvou vránu vytáh’ z tlumoku, „chichi! cucu! kr! kr! kuku! ku!“ vykloval jí oči, v zem je skryl, perutě jí na hřbet připevnil.
Důlek vyryl, v něj dal hlavu vraní, tváří k zemi uleh’: „Leť, má paní!“ Duše jeho spočinula na ní. A vrána živená dechem jeho
sletěla v hlínu, v království člověka. Slepá se stranou potácela, dítěte duše v matčině lůně bez probuzení, myšlénky bytí,
bez času, odvěčná, vlekoucí se krvavou nití životy lidí, bludičkou hvězdnou od boha hrozného vrženou prostorem nekonečným
z pouhého rozmaru, šaškem tvůrce; letěla loďkou bez kapitána volnými vlnami náhody hnaná, ovoce spadlé ledabylo
s klínu okamžiku v svět. Letěla slepá, apathická, neznalá bolů, strádání, bojů, bídy a slz, nudy a hříchu,
jež nahoře ve světě vířily kdesi, jich stopy se mihly jen stínem v ní. Letěla hlínou lidská duše, podsvětím tápavě toulala se,
šťastná, šťastná, rouška bílá. A v rohu roušky semínko bylo zapomenuté, nepatrné, rostlo a křičelo: Chci vědět!
Prokvetlo roušku červeným květem, volala duše celá: vědět! Letěla vědomě daleko k cíli, kde hořel veliký oheň boží
a ten ji spálil. Vašíček vstal, šíleně prchal domů.
Cookies on Poetry Cove