Malá, dřevěná víska se tulila k návrší zeleně a žila pro sebe tichý, svůj, uzavřený svět. Lidé klidně pracovali,
umírali odevzdaně, děti skotačily, rostly. Většinou byli evandělíci, k Bohu se modlili stejně vroucně,
stejně jim žehnal Bůh spravedlivý. Zlí, hodní byli mezi nimi, vášně se jak jinde obnažovaly, však bylo holubic víc než kání.
Na statku sloužila u Šimáčků – tatík jí ponocný odešel na věčnost naposled zatroubiv si, náhle – Nejlova Maruška, prostá a hezká.
Máť starou v obecní pastoušce měla, živila ráda ji namáhavě, ač jí též sousedky výslužkou dávaly do klína bramborů, ošatky mouky
hojně a často, neb byla hovorná, novina živá a sklípla si ráda na stará kolena, také jim zpívala písničky pěkné, starosvětské,
když peří drávala povídavá. Marušce bylo sedmnáct let, kulatá, pěkná, s bílým čelem, urostlá, silná, vyvinutá.
Veselá byla a zpívala vesele, chudobná jako šípkový keř, bohatým synkům voněla růží, rádi ji štípali v červené tváře,
matky však bděly ostražité a kvítek šípku bránil se trním: Maruška zůstala čistá a poctivá, až ji modrýma očima zmámil
a sladkou řečí Velibů Jiřík. Nazejtří s ranečkem, v němž byly šaty, buchty a tahací harmonika, odcházel pro štěstí do světa Jiří.
Józa mu bratrsky tiskl ruku, tatík byl střízliv a taky si zaplakal, maminka pro slzy nemohla mluvit. Odejel do města hledat si štěstí
s plány smělými, vznětlivou hlavou, půlrok se potácel v hlučivém víru, a srdce mladistvé hryzal červ, našel jen, našel zas oklamán, rozeštván
nevěstu kostlivou pannu Bídu. Domů se vrátiti nemohl, nechtěl, zpíjel se nápojem kalu a hříchu, poklesal, aby zapomněl, zapomněl –
toulal se po kraji, hrál, zpíval, zapadl. Maruška buzená budoucím mateřstvím nechtějíc snášeti posměch a hanbu utekla náhle od Šimáčků,
běžela daleko, kde by jí neznali, až ve vsi Černavách dostala místo; sedlák ji Dobiáš do služby přijal, světničku v sušírně dal jí k bývání.
Tam se jí po čase narodil Vašíček. Pracovala pilně dál uzavřená, mlčenlivá, Vašíčka vložila v necičky dřevěné,
Vašíček prosnil v nich mládí, však nikdy domácím nešla ho okázat, často jí šetrně domlouvali, viděla v něm jen Jiřího syna.
Mamince občas poslala peněz na přilepšenou a psala jí psaní, že je ve službě, o synu mlčela a stará Nejlová byla ráda,
že se má dobře, tak říkávala, že v městě někde u pánů slouží, po starém zvyku dál živořila. V den křtu Vášova měl starý Veliba
prostý funus; utopil se v potoce, kam spadl opilý s lávky. Odtud ho jednou už vytáhli zpitého, „to jsem se napil“, řek’ v smíchu,
podruhé našel v potoce smrt. Zpívali o něm na známou notu: po smrti moc, za živa málo – Vdova s Józou byli na baráku,
ze statku zbyl jim výstavného, o Jiřím nevěděli. Velibka říkala: jistě je šťasten, bohatě asi se oženil v Praze,
stydí se domů, zapomněl na nás – přála mu štěstí to z plna srdce; Józa sil, pracoval, oral s volky, na vojnu nešel, dobře se oženil –
spokojeni, klidni všichni, maminka stará chovala děti.
Cookies on Poetry Cove