HRDINA.

Zbrázděné, mlhavě žlutavé pobřeží, šlehané vichrem a pěnami, úpí, kol pevné lodice, nejlepší z vesnice, ženy a muži se kupí.

Jak skály tančící mohutný oceán, bouří se přírody síla a pýcha. Na lících červených dešťovým přívalem soucit a láska dýchá.

Na ostré skále tam v divokém moři rozbitá loď se kloní, tam lidé v úzkostech, jako my ubozí, neživot, život, se honí.

Je třeba pomoci rychlé a odvážné, překonat sebe a předstihnout dobu, snad vlna hladová nejbližší mžiknutí pochová naděje v hlubinách hrobu.

Člun rychle odvázán, jak šipka mihal se, kácel se, vyletěl podoben ptáku, železným úsilím člověk tu vítězil, živel se poddával, dostihli vraku.

A člun se přeplnil bledými tvářemi. Jsou všichni? Kdo se to na trosce zmítá? Pevně se uvázal k lodnímu stožáru, aby ho vichřice nesmetla lítá.

Lana jsou mokrá! Tři řezy by stačily! Člun je však přetížen a bouře roste! Což ten tam! Jeden sám! Rychle se zachraňte, za jeho duši pak nebesa proste!

Dojeli ke břehu, vzájem se vítali, líbali, hlučeli, ožiliť znova, z rybářů zůstal Jens jediný u člunu, v bouři a křiku zahřměla slova:

„Člověk tam hyne! Kdo půjde se mnou převézt jej též a vrátit mu žití?“ Nikdo se nehlásil. Život vše na světě, i jednou těžko jej nasaditi!

Jensova stařičká matka pláče: „„Vzpomeň si! Otec ti zahynul v moři! Bratr tvůj Uwe odešel, nepřišel! I ty jdeš na smrt a já umru v hoři.

Synu můj milý, pamatuj na matku!““ – „– Což pak ten ubohý tam nemá matky?“ – A skočil do člunu. Za ním tři rybáři. Hodina boje a již plují zpátky.

Když byli blízko již, Jens mával veslem, hlas jeho zazněl jak bouře mluva mocná i jemná, radostná, vítězná: „Oznamte matce, že vezeme Uwa!“