Jak ji rád mám, tichou, mlčenlivou,
v hanbě její bol svůj lidský měřím,
když ji osud ponižuje snivou,
v nesmrtelné mládí její věřím,
věřím v sílu její věčnou, živou.
Světlo boží, ještě ráz mne nech
okem zlíbat nivy milované,
poslední má krůpěj za ni skane,
její bude poslední můj vzdech.
Roba, spoutaná bezděky,
usnula nesvobodná,
vzbuď se, buď volná na věky!
Večerním zvonkem mi zvoní
daleká země má rodná.
Chvěju se, chvěju se o ni.