Hlas jakýsi volá ve mně:
žij prostě, nově, den tak svítá,
sám v té půdě, boží símě,
volně, jak to káně lítá
nevázáno pouty země.
Však den často svítá kalně
a sémě někdy bodláčí
utlačí,
káně střelou padá žalně.
Klubko si fantasie chyť
a smělých plánů viň
dalekou niť,
nahodile klubko ti zadrhne
neb vstane Opak, zavolá: zhyň!
a niť se přetrhne.