Doba si kopřivu zatkla do vlasu,

Doba si kopřivu zatkla do vlasu, havraní skřehot v hrdlo jí vjel, na krásné tělo neřest ocasu a bombastický kokrhel –

ó poesie chléva a próso Parnassu! Co dřív bylo krásným, všedním je dnes, co víra a pravda, to nullou, Moderna tváří nad vydulou

v ospalých očích nudy a prázdnoty směs. Je nové doby, revoluce čas, kořeny shnily, třeba je mladý strom sázet, nový mísit kvas.

Třeba je v zahradu dřevní se vrátit, růže štěpit, stavět hrady a ne prázdnou slámu mlátit.