Dívala se z okna, bílé rámě své
v hlavinku, květ, měla opřenou,
hleděla k zemi kruté, přetvrdé,
hleděla k obláčkům, jak po nebi jdou,
a oči její děly mi: Ne a ne!
Hvězdy zatím vyšly, tichounko kol,
jen černokostelecké žabky skřehly kdes,
výstražně v dálce zaštěkal pes,
a zpěv vojáků zněl ze stodol.
Smím blíž? Smím zkojit srdce zpěněné?
A oči její děly mi:
Ne a ne!
Mám směle strhnout římsu, rám?
Držán jsem zraky němými.
A přece v štěstí stoupil jsem chrám.