Co vábivých se rtů už slyšel jsem hlasů,
nebeskou toninou šepoty, zpěvy,
kolik mě kouzlilo očí, kolik zpoutalo vlasů,
kolikrát ruka se vinula kol čárné děvy,
kolikrát lásku jsem pil z poháru času,
kolikrát, to srdce sotva tuší,
šplhal jsem zdola, kde leden,
se snivým okem v modravý eden,
za hvězdou vůdčí, andělskou duší,
po žebříku zlatitých nití a zámků
nahoru v říši krásy a blaha
polapit spanilou Marijánku
rejdící na bujném kolotoči – –
Jen když jsem tělo zřel, ňadra nahá,
pliv jsem a odešel zakryv si oči.