Na temeni stojí oškubaný, bosý,
zrak mu blýská v údol požehnaný, hojný,
čagan svírá pěstí, noha vykročena,
prohnal život světem, věčně nepokojný.
Proklela ho svatá, nechtěl zabíjeti,
urazil ji, zemi, nejed‘ její tvory,
dál jej štvala, dále v neklidu a bouři.
Obrátil se k Uhrám. Přejde ještě hory?
Zhyne. Jeho duch se znova vzdorně vtělí,
věčné, odbojné a zoufanlivé sémě,
jej zas bude dusit, tlačit, zotročovat
živitelka svatá, rodná matka země.
K nebi zahrozil, máv‘ kyjem, zaklel drsně,
usmál se a bral se vzhůru na salaše.
Čelo vzlétá volně, kroky drží pevně
rodná matka země, živitelka naše.