Letními květy se zarděla zem v pustinách srdce vyprahlých, po slávě nebeské zatoužil jsem, po blescích očí tvých.
Jak slunce zavoláš, vyvábíš z temna ukrytých sil nový vzruch, svět ve mně z ničeho stvořil bůh, ruka tvá jemná.
V barvách se topím zas, v prach drtím skály, v barbarské povstávám prasíle – a to jen má milá, že rty tvé spanilé na mě se smály.
Zapadlá bludičko, ve vášni tonoucí, za spásu vteřinu na prsu měkkém, rozkošná, žádaná – líbání horoucí, dej se mi mžikem a věkem!
Citovou perutí jak se ztad zvedáme, z kamene k slunci, jež rodí a žije, bolesti míjejí, žalostí neznáme, smrt kdesi v zapadlém koutě hnije.
Na chlumu klečím. Po horách vysoko jásavé šalmaje přírody znějí. Sám v noci zářivé pod nebem hluboko pil jsem z milosti její.
Vedle mne dřímá unylá, šťastná, netknutých ledovců bělostný sníh, dalekých zásvětí hvězda jasná, tichá pluj po vodách mých,
ponoř se ve mě, labuti krásná. Šeptej, proč vlny se dmou, proč se rdí růže tvé jas a komu rozkvetla‘s,
vyšeptej lásku svou. Šelmu, mě mléko jsi učila píti, dárkyně míru spasná, kývni a sloupoví nebe se sřítí.
V dálce jsou města s bídou a hořem, ponoř se ve mě, ó labuti krásná. – V příboji vln sedí, laškuje s mořem.
Cookies on Poetry Cove