Chodil jsem tišinou lesů
na mech ukládaje choré tělo,
chodil jsem tišinou lesů
v prázdnotu klada nemocnou duši,
zeleň se smála, šedivé uspalo mě Nic.
Srostl jsem s kameny, hájem a hladinou,
osamělou v Olšinkách,
srostl jsem s nudou věčně zívající,
jejíž dech a věk jsou bratry rodnými.
Příroda ve mně volala: Žij a užívej!
Sladké mě vábily obrazy žen.
A močál zasyčel: Fí, bloude, fí!
Celek mě náručí pevnou svíral,
Pýcha volala hluboko ve mně: Já! Já!
Bůh mi dřímal v srdci, zdrtil mě svou nekonečností.