Cesta byla rovná, ujetá a stálá,
kráčel po ní šíjí vzpřímenou,
oko ohněm, hlava plány hrála,
hory lámal vůlí svou,
Jas ho nes, a Neřest se ho bála.
Močál cestu podryl – tak čas věky
v hlubinu stahuje bezednou –
nezhrozil se, hlavou vzpřímenou
pevně zíral na břeh nedaleký.
Loďku robil věky tři, a když jí v skálu
Vichor mrštil, druhou vlek a třetí,
šíj se klonila, však oko beze žalu.
Dříví nebylo, on skálu házel dolů –
síly neměl už, tož snášel prsť a smetí.
Hleďte! Stařec lysý, ohnutý – však oko prázdno bolu!