Je černý zámek v černém lese,
tam černá kněžna zjevuje se.
Pěkná je jak boží matka,
co zoubky, to perly Jezulátka,
co oči, to oči Jezulátka.
Když ona se zasměje,
kraj se sněhem poseje,
když se oči zalijí,
sněhy zase roztají.
Ztratil jonák Marijánku,
šel do světa, přišel k zámku.
Podívala se mu do očí,
a hlava se mu zatočí:
do očí se jí podíval
a byl by za ni nebe dal.
„Půl roku se mnou budeš bývat,
ale nikdá nesmíš líbat!“
Tři měsíce spolu byli,
tvářičky jí pobělily,
oči se jí modraly,
loučky zelenaly.
A než půlrok zpátky let’,
byla panna z růže květ,
zčervenala jako mák.
A jak viděl líčko plát,
zulíbal ji nastokrát.
Zulíbal a k zemi kles’,
zčernala panna, zčernal les.
A rok od roka panna černá,
rok od roka panna bělá.