Byl jednou král a hezkou dceru měl,
jako oko v hlavě střežil ji v zámku ze zlata.
Večer do okolí její zoufalý zpěv zněl,
i přicházeli rytíři a knížata,
než každý odvážlivec před branou zkameněl.
Na té bráně ježibaba čáry kula
s očima, jež hořely jak smola –
a marně princeznin zpěv spásu volá,
tři století tak uplynula.
Hloupý Honza ze Lhoty šel světem,
na babu nekouk ani, šel dál,
a čáry spadly v zámku kletém.
Hoj má zem, má princezno, hoj můj ty lide,
kdo tě uchrání, kdo zlomí tvrdý hradu val?
Čekejme, až Hloupý Honza přijde!