Bouří moře, čeří se a vzteká,
vysoko k oblakům pozvedá pěsti,
v písek a bláto padá, šílené dokola těká,
a ničí šmahem plavce, jenž si jím klestí
cestu k břehům, v hloub se s loďky smeká.
To duše lidská bouří tak a hlučí,
a myšlénka v ní, plavec, v hloub se kácí,
loďka v tisíc tříští se a ztrácí,
a orkán duše dále skučí.
Jsou chvíle vzácné, kdy klidny hrají,
kdy plavec s nadějí k hvězdám a břehům hledí.
Zde člověk štěstí je na pokraji.
Však jen zavanutí, a tyran odvěký silou buše
hladinu brázdí, na koni Bouře sedí.
O duše lidská, lidská duše!