Bojím se zpívat Tvé jméno: Bůh,
Nesmírný, neb paprsk jen slabý jsem Tvého jasu,
jímž nemožno ozářit veleby slunný kruh,
jsem pazvukem vyznělým božského hlasu,
jsem nic, jež vydech Tvůj před pravěky duch.
Nemožno zpívat Tě tak,
jak massy ubohých lidí
malým a nízkým a lidským Tě vidí
a utváří k prospěchu všelijak.
Tys Atlantis v neznámém moři dalekém,
v němž koráby rozumu se tříští,
po jehož břehu marně běháme pravěkém.
Tak rád bych té knihy měl aspoň stín,
na níž se zlatý nápis blýští:
Síla má a písnička má jest Hospodin!