Černá hora, černý hrad,
na tom hradě růže bílá,
v bílé růži bílá duše,
vyletěla, zaplakala:
proč mě štěpit chtějí?
Vyletěla úzkým oknem,
padala na ostrou skálu
a skála se rozevřela,
pochovala růži bílou.
Ostrou skálu rozdrolili,
černou horu roztrhali,
a růže byla hluboko,
až u nebeské brány.
Nezemřela duše, jenom sní,
začarovaná ve skále dřímá.
Bílá růže čeká, čeká –