„„Jemnostpane, ustrňte se málo,
smutná matka k láskám vašim volá,
co jejího jediného syna
u Kohnů vrh’ řemen mezi kola.
On byl pro mě všechno! Těžká rána,
rána srdcem, ostřejší než břitva!
Chtěla bych jej ještě jednou uzřít –!““
„Nelze, stařenko! Teď bude pitva!“
Jde matička domů podle řeky,
v pravo v levo bloudí krůček měkký.
Zakopali, co mu život dala,
nespatřila ho a nezlíbala.
Kdo to před ní spěchá vedle splavu,
nese pod paždí krvavou hlavu?
Bože, Anežka to, jeho milá,
ale vždyť se včera otrávila!
Je to ona! Tajně hlavu vzala,
by ji zlíbala a uschovala!
Počkej na mě, tak se sotva vleku,
utíká mně kvapem přes tu řeku.
To jsem já! Jen sečkej! Ještě padne!
Za ní, za ní, do vodičky chladné!
Vidíš, jak se hlava po mně točí,
už se dívám v jeho milé oči.
Blaze je mi s tebou, drahý synku,
vesele se usměj na maminku!