Dvanáctou věž odříkává. Za mrtvým mrtvý z hrobu vstává. Přítel se s přítelem zastaví, způsobně ptá se na zdraví,
zda se to lehce kostem hoví, novinky, klepy druh druhu poví, o politice, jak se svět mění, živa-li žena, zda se muž žení,
hodny-li dětičky zemřelých dětí – hloučky se ztrácejí, ke chrámu letí, kde čte latinsky (nebe tak vyje a pak náš hřbitov hostí
dušičky obojí národnosti) nejstarší probošt litanie. Jedna se duše pěkně bílá z kostela potají vytratila,
vskočila na zeď hřbitovní. Vyšvihl se s druhé strany čertík pestře malovaný, usedl na zeď vedle ní.
– Pozdrav tě peklo, Nerudo milý! – Salve! Nu, kterak jsme pořídili? – Špatně, hochu. Nejde to tak lehce. Starý o tom ani slyšet nechce.
– K čertu! To bych k nebi patřil radši! Kdybys věděl, jak ten kříž mě tlačí! – Věc to kompromissu. Náhoda. Dali ti ho jménem národa.
– První noc chtěl jsem ho rozmetat. Národních slz mně líto bylo i zlata, jež by se vyhodilo na nový, podobný, těžší snad.
– A žíti v souladu s nebesy i Neruda časem zvykne si. – Zvykám – dlouhá chvíle mi je – už i na ty litanie.
– Což národ, už tě nebaví? – Kupčíci citu nepraví! Stačí mi za rok jednou se ptát. – Oheň na ně! Nemám jich též rád.
Proč sis – snadže v jubilejním čase? na svůj křížek vzpomněl zase? – Směšná historie, u všech ďasů! Víš, že hosti na svém hrobě mívám.
Ondy v podvečer ti právě zívám, přijde hoch, má pannu kolem pasu, stanou. Pěkná! Jak se cudně rděla! Náhle, považ, křížky na rov dělá
a dí: Za mládence poctivého, za hříchy, za blaho duše jeho, za konečné jeho vykoupení obětujem devět políbení.
– Hm, to odpustit moh‘ pánbůh milý! – Devětkrát se spolu políbili na mou spásu. Potom řek' jí hoch (českým básníkem je, verše smolí,
dal mi navštívenku, sluje Holý): „Tenhle Neruda je neznaboh! Má tu kříž! Toť nejkrásnější vtip, jejž po smrti učiniti moh';
zaleskne se, bodne, pravý šíp!“ – Proto tedy? Vtip to staré mince! Nechme kříže. Výhodně tě kryje na tvém hrobě jeho ironie.
Přijde bratr Heine po hodince? – Ano – – –
Cookies on Poetry Cove