Démante černý, Východ tě hřál
v svém klíně plodném, v číši zlaté ztopil,
když se Sluncem, ženou, láskou se opil
a rozjařen tancem se smál.
Žár spálil tě sprchou ohnivých střel,
jím očí černých hlubina plaje
i vlasů déšť, co ňader skrývá taje
a nedotknutý, svatý pel.
Jen Abram znal, když do stanu tě ved’,
ty oči sklonit, jimiž dýše pusta,
tmou rozvinouti vlákna hustá
a med tvůj vyssát naposled.
Vyrost’, vypučel ženin chrám,
v něm vášní divou Abram hárá,
a marně vzdychá, lká a touží Sára
a s prosbou se mu vrhá ku nohám.
Úklad a boj s matkou syna štval,
tys padla znova v písku pusté žáry,
pohled na syna – a oheň starý
u studnice do Sur se vzňal.
Ó Agar, máti! Písek se zdouvá nad azur,
před živlem hrdě černou kšticí
dítě své chráníš zoufalou lvicí
u studnice Sur.