A dutek švih: my musili se smát,
nám těžká hlava klesla v mokro skal,
kde žába nocleh s námi sdílela.
My neslyšeli v poli skřivana!
Když výskal, jásal, my slyšeli kvil,
my oči zvednout k modré obloze
a k slunci přímo hlednout báti se.
Nám slunce bylo drakem hltavým,
a obloha ha! peklem hrozila,
jež pohřbít chtělo nás – ó Bože, uslyš nás! – – „bůh“ mlčel.