Leb plna trudů, starostí,
a v duši stíny –
a ještě v srdci naděje
na život jiný –
A ještě oko zrosené
se k nebi zvedá
a ještě divou předtuchou
se rdí tvář bledá...
Toť trpká, děsná satyra,
v níž smích je ďábla,
že naděj ani v zoufalství
nám neochabla...
Že ještě chcem se v azur vznést,
ve světel zřídla,
když sami jsme si zdrtili
v okovech křídla...
Ó být sám sobě záhadou
a neznat ani
zda bůh či ďas, co v duši tvou
se s šeptem sklání. –
Být plánů pln a nevědět
čím lidé žijí,
zřít před vášní jak ve prachu
se lidskost svíjí –
Své druhy vidět zanikat
všednosti v bahně,
kdy národ zapomíná cíl,
kam pnul se drahně –
A bez ochrany synů svých
kdy musí mříti
vlasť ve příboji cizáctva – –
zda hodno žíti?