Ve skalách pěšina se ztrácí v lesa hloub,
kam nikdo nechodí,
zpěv slavíka a houštin šum, kam jen jsem stoup',
tak duši lahodí...
Tam v šeptu tlumeném jsem tobě kouzlíval
– skráň na tvých kadeřích –
své touhy vzlet a žár a lásky něhu, pal,
pil rozkoš z retů tvých...
Cos táhlo větvemi jak sladká hudba vil
a srdcem štěstí sen,
když v zázrak očí tvých, jak zářil, smál se, snil,
jsem zíral opojen...
A jako azurem obláček bílý táh',
sen srdcem proletěl –
sám chodím pěšinou v tísnivých vzpomínkách,
kdy slavík oněměl...
Ve skalách pěšina se ztrácí v lesa hloub,
tam nikdo nechodí,
tam k slzám smutno teď a teskno, kam jsem stoup',
jak mrtvé na lodi...