Smutně v ticho lesa
kukačky hlas padá,
mlčky v houšť i v duši
k stínu stín se skládá.
Smutně strom si stýská
po zeleni jara,
truchlivě svou dumu
hučí vrba stará.
V otevřenou náruč
krajina sníh chytá,
a ten starý dub se
divým vichrem zmítá.
Darmo lkáš a úpíš,
duše opuštěná,
slyš! – tu na rozcestí
vetchý kříž jak sténá!
Kristus na něm vztýčen,
krev mu čelo rosí,
smilování kraji
bědnému on prosí.
Ztichni, ztichni duše,
zdeť i bol tvůj lichý –
umíráť tu kraj i národ
nešťastný – a tichý!...