Já ve tmách chrámu stanul v noci,
kol s náhlou bázní v očích zřel,
duch můj se děsil tajné moci
tu spící v domě, jenž se chvěl.
A náhle před sebou zřím ducha
a jasu jeho pln je chrám,
mou duší divná plane tucha –
a již se hlasem chvějným ptám:
„O rci, kde dobra Bůh as trůní?“
Ukázal oknem ve tlum hvězd.
„Kdo Bohem zla?“ Jak z hrobu duní
tu temný hlas: „Tím člověk jest!“