Ty, která idolem
mé stinné duši pláš,
Ó dcero předsvitu,
jímž v temno žití vláš, –
Ó kdo tě vykouzlil
tak snivou, vábnou, zářící,
s tou hvězdou třpytící,
již na čelence máš?
Zda prostor sídlem tvým,
jež jevíš se jen v snách,
ty zdroji paprsků,
letící na tužbách
a znikající vždy
jak cíl, jenž vábně plál –
jak svatý, velký ideál,
v oblačných výšinách.
O zjeve z étheru,
čistější Venuše,
svěť žití ve šeru
mně snivé do duše –
Ó zůstaň při mně jen,
a strhnu s oblaků
zář sobě do zraků –
plát budu netuše...